Marek Chromý

Změna velikosti písma

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Historie a kronika

 

Z historie Doudleb

(autor PhDr. Jan Šimánek, kronikář)

Obsah:

Doudlebové
Nejstarší dějiny
Rod Doudlebských z Doudleb
Daublebští ze Sternecku
Další osudy Doudleb
Straňany
Děkanát a farnost Doudlebská
Kostel sv. Vincence
Madona Doudlebská
Stavební památky
Základní kámen pro Národní divadlo
Folklór a národopis kraje
Významní rodáci
Základní data novodobé historie Doudleb

Doudlebové

Název obce pochází od slovanského kmene Doudlebů či Dudlebů, který měl přijít na území Čech někdy v pátém až šestém století našeho letopočtu společně s ostatními slovanskými kmeny. Kmen Doudlebů je stejně záhadný jako jeho samotný název. První řádky o Doudlebech pocházejí z pera arabského historika a cestovatele Al Más-udího (956) ve tvaru „Dúlába“. Stejnojmenná lidská společenstva žila také v Korutanech, Panonii a na ukrajinské Volyni. Lid, který vystřídal ustupující Kelty na germánsko-slovanském pomezí, má dodnes nejasné kořeny. Buď se jedná o složený tvar ze slovanského „duda“ – píšťala a „liabas“ – tenký, tedy člověk tenký, hubený jako píšťala. Druhá verze nabízí složeninu západogermánského „Deudo“ – lid, kmen, území a „laifts“ – zbytek, pozůstalost, což by znamenalo zděděné území. I když většina názorů zastává slovanský původ názvu Doudlebů, jeví se jako přijatelnější původ jména z germánštiny, neboť zdejší kraj zdědili po upadající keltské civilizaci.Někdy v pátém až šestém století se z oblasti při ruských řekách Styru a Bugu vydali Doudlebové na pochod Evropou, tlačeni výbojným a kočovným kmenem Avarů. Téměř v pustém území si na ostrohu řeky Malše založili opevněné hradiště. Všechny archeologické nálezy z Doudleb ovšem pocházejí až z 10. století.

Hradiště

První písemná zmínka o existenci Doudleb se váže k roku 981 a pochází od nejstaršího českého kronikáře Kosmy, který ovšem svou kroniku sepsal na začátku 12. století. Kosmas se zmiňuje o smrti mocného knížete Slavníka (otce sv. Vojtěcha) a za meze na jižní straně jeho panství pokládá Chýnov, Doudleby a Netolice. Kronikář všechna tři uvedená místa nazývá latinským výrazem „města“, což v tehdejším významu znamenalo opevněná místa, protože města na našem území tehdy ještě neexistovala. Většina současných historiků se přiklání k názoru, že slavníkovské území nebylo tak rozsáhlé, jak popisuje Kosmas, ale že hradiště, které v Doudlebech v 10. století stálo, patřilo od počátku českým knížatům z rodu Přemyslovců a sídlili zde přemyslovští správci. To však nic nemění na významu Doudleb jako starobylého správního střediska jihu Čech.

Podle archeologických výzkumů bylo hradiště dřevěná stavba, rozměrů asi 60 x 200 metrů. Rozkládalo se na lichoběžníkovitém vršku, na území dnešního kostela, fary, části hřbitova a farního pozemku. Z východní strany chránily hradiště dva pásy příčných hradeb. Za vnějším východním valem, jehož pozůstatky jsou stále patrné, následovalo lichoběžníkovité předhradí. Ze strany západní chránily hrad tři valy a prostor mezi nimi bývá označován jako podhradí. Z jihu a severu obtékala hradiště řeka Malše a přístup k hradu bránily strmé stráně. Přes řeku Malši byly také dva brody. Jeden v místě dnešního mostu, druhý v protějším záhybu řeky. V prostorách bývalého hradiště nebyl dosud udělán podrobnější archeologický průzkum. Bedřich Dubský odhalil v roce 1940 pozůstatky zahloubeného obydlí v prostoru za nynější hřbitovní kostnicí. Nálezy esovitých náušnic při archeologickém výzkumu z devadesátých let 20. století u základů jižní zdi kostelní budovy svědčí o existenci raně středověkého pohřebiště.

V nejstarších dobách vedla přes Doudleby do Rakouska obchodní stezka, která se nazývala freistadtská (cáhlovská), po níž se dováželo i vyváželo nejrůznější zboží. Jiná stezka – vitorazská, spojovala Doudlebsko s Vitorazskem, krajem na pomezí Čech a Rakouska.
Doudleby byly od 10. století střediskem kraje, tedy i sídlem tehdejšího státního úředníka. První dochovaná písemná zpráva o jeho existenci pochází až z roku 1175. Připomíná přemyslovského správce Kochana z Doudleb, který se stal svědkem obdarování kláštera v Plasích knížetem Soběslavem. O čtyři roky později, roku 1179, je zmiňován Pillunga, který byl přítomen v Chebu, když kníže Bedřich ohraničoval českou zemi proti Bavorům a Rakousům. Se stejným Pillungou se lze setkat ještě v roce 1186. V roce 1268 stvrzuje Přemysl Otakar II. vyšehradskému proboštovi Petrovi starobylé výsady a daruje mu mimo jiné soudní pokuty v krajích Prácheň, Bozen, Pecka a Doudleby. Ale to je poslední zmínka o Doudlebech jako správním středisku okolního kraje. Se založením blízkého města Českých Budějovic upadla rychle sláva Doudleb tak, že ani ne třicet let po vydání této listiny se již nacházely v soukromém držení. Ujal se jich po jižních Čechách rod mohutně rozvětvený – rod Doudlebských z Doudleb, původně z Cipína.

Rod Doudlebských z Doudleb

Rod Doudlebských z Doudleb

Rodným sídlem tohoto rodu byla nepatrná vesnice poblíž Krumlova na území fary Slavkov.
Zakladatelem rodu byl Čeněk, který se do roku 1291 psal výhradně z Cipína, od té doby buď z Cipína nebo z Doudleb. Byl rytířem a jako takový stál věrně ve službách Rožmberků. Jeho manželka se jmenovala Česlava a dala mu několik synů. Rod se tak postupně rozvětvoval po okolí.
Pozoruhodným členem rodu byl Petr Svatomír, který užíval predikát z Hůrky a býval ve službách krále Václava IV. Proto byl často od krále i od Pražanů nazývám „panošem královským“. Prameny se o něm zmiňují v roce 1400, kdy byl přičiněním krále Václava smířen se svým sousedem Jindřichem z Rožmberka. Roku 1410 vlastnil dům v Praze. Doudleby dostal pod svou správu v roce 1423, společně s Hůrkou a Strážkovicemi. Brzy poté bezdětný zemřel.

Poslední a snad i nejvýznamnější osobou z rodu Doudlebských, které obec patřila, byl Petr Doudlebský z Doudleb. Proslavil se mimo jiné i skrze své skrblictví. Protože byl při penězích, půjčoval šlechticům a rozmnožoval svůj majetek. Jako statečný bojovník se účastnil v roce 1533 bojů proti Turkům, což mu vyneslo žold 43 kop 12 grošů míšeňských. I on věrně sloužil pánům z Růže, stal se hejtmanem a později dokonce regentem všech rožmberských statků. Zemřel v Českém Krumlově roku 1550. Místem jeho posledního odpočinku je podle zachovaného náhrobku pravděpodobně kostel ve Střížově. Protože byl svobodný, odkázal polovinu svého majetku pánům Vilémovi a Petru Vokovi, druhou polovinu svým strýcům Divišovi a Frydrichovi. Doudleby ale nepatřily Petrovi až do jeho smrti. Již v roce 1522 prodal svoji část vsi a ves Straňany Václavu Metelskému z Feldorfu. Petr Doudlebský nebyl posledním členem rodu, poslední potomci žili na Táborsku a Sedlčansku (Nadějkov, Chyška, Petrovice) a vymřeli v 19. století.
Doudlebští z Doudleb nosili ve znaku poprsí muže tasícího meč, později i poprsí muže s kápí na hlavě, případně někdy jen hlavu. Erb tohoto rytířského rodu je od devadesátých letech 20. století používán jako znak obce Doudleby.

Daublebští ze Sternecku

Prvním spolehlivě doloženým členem toho rodu byl Jiřík, uváděný s příjmením Doudlebský či Ziegler, který zemřel v roce 1591 v Českých Budějovicích. Jeho předkové měli pocházet z Doudleb, případný příbuzenský poměr k rodu Doudlebských z Doudleb se však nepodařilo doložit. Příjmení Doudlebský se postupně zkomolilo na „Daublebský“ a ani potomci od tohoto příjmení neustoupili. Jiříkův syn Kašpar Doudlebský přešel do stavu měšťanského a stal se primasem v Českých Budějovicích. Za svou věrnost císaři během stavovského povstání byl v roce 1620 obdařen erbem a právem psát se ze Sternecku.

 Příslušníci této významné patricijské rodiny zastávali v letech 1567-1815 přední městské úřady a vícekrát zasáhli do dějin města. V 18. století se rod rozdělil na českobudějovickou, pražskou, moravskou a korutanskou větev. Potomci českobudějovické větve žijí dodnes v Českých Budějovicích. Nejznámějším příslušníkem rodu byl Maxmilián z korutanské větve, hrdina bitvy u Visu z roku 1866 který se stal v roce 1883 vrchním velitelem rakousko-uherského námořnictva. Jeho přímým potomkem je i bývalý rakouský velvyslanec v České republice Klas Daublebsky. Ten se mimo jiné zúčastnil slavnostního otevření opraveného Čapkova mostu v naší obci v roce 2003.

Osudy Doudleb během dalších staletí

Petr Doudlebský prodal roku 1522 svou část Doudleb a Straňany Václavu Metelskému z Feldorfu. Od toho ji v roce 1544 koupila obec České Budějovice pro kostel sv. Mikuláše, sv. Prokopa a sv. Václava.
Druhá část přešla z majetku Doudlebských na rod Slavkovských ze Šonova, z nichž paní Florentina provdaná Voračická prodala v roce 1574 Doudleby paní Elišce Kořenské, roz. z Dlouhé Vsi. Ta je prodala hned následující rok panu Vilému z Rožmberka. Obchod smluvil Jakub Krčín z Jelčan a Jetřich Slatiňanský ze Slatiňan. Tak připadla jedna část Doudleb k Třeboni a druhá k Budějovicům. Po smrti posledního Rožmberka Petra Voka v roce 1611 zdědil třeboňské panství Jan Jiří ze Švamberka. V roce 1621 byl majetek Švamberkům zkonfiskován a panství se ujal císař Ferdinand II. V roce 1660 jej koupil Jan Adolf hrabě ze Schwarzenberku a polovina Doudleb se tak dostala do držení tohoto významného rodu. Obyvatelé Doudleb se dělili na poddané Českých Budějovic a poddané Třeboně. Toto rozdělení trvalo až do zrušení poddanství v roce 1848. Schwarzenberkové byli také patrony místního kostela až do roku 1934. Za finanční podpory knížete Adama Františka ze Schwarzenberku se v letech 1706-1709 podařilo realizovat barokní přestavbu kostela a postavit novou věž.

V roce 1848 byla zrušeno poddanství a robota. O dva roky později byly po celém království zrušeny rychty a zřízeny obecní úřady. V jejich čele už nestál rychtář a konšelé, ale starosta a zastupitelé neboli výboři. Naše – původně dvě obce - Doudleby a Straňany se tak v roce 1850 spojily pod jeden obecní úřad. Obec tehdy užívala na razítku název „Obec Doudlebská a Straňanská“. Starosta však nebyl jeden, ale hned tři. Jeden pro Doudleby (místní, později zvaný osadní starosta Doudleb), druhý pro Straňany a třetí nejdůležitější – starosta obce Doudleb a Straňan. Prvním obecním starostou se v roce 1848 stal dosavadní rychtář Vít Menšík ze Straňan.

Straňany

Straňany, které odděluje od Doudleb řeka Malše, byly původně samostatnou obcí. První písemná zmínka o nich je z období vlády císaře Karla IV. Na staré listině o obdarování kostela v Doudlebech z roku 1360 je totiž jako svědek uveden Buňata, rychtář ze Straňan. Název obce vznikl nepochybně ze slova stráně, neboť ty se rozkládají všude kolem Doudleb a Straňan.
V roce 1653 žilo ve Straňanech 16 hospodářů, z toho deset sedláků a šest menších chalupníků. Tito poddaní byli až do roku 1848 rozděleni mezi tři vrchnosti – panství Třeboň, město České Budějovice a klášter v Českém Krumlově. Narozdíl od Doudleb zde hospodařili sedláci s větší pozemkovou výměrou. Po staletí tu pracoval kovář a obecní pastýř, který místním rolníkům pásl dobytek na obecních pozemcích.

Význam straňanských rolníků potvrzuje i skutečnost, že z devatenácti starostů, kteří se vystřídali během let 1850-1945 v čele společné obce, bylo šestnáct ze Straňan a jen tři z Doudleb. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 a vzniku nových zákonů o správě obcí se státním orgánům se už nelíbil dvouslovný název obce Doudleby-Straňany, a proto se od té doby naše obec nazývá pouze Doudleby. Nadále se obec však skládala se ze dvou osad – Doudleb a Straňan, které měly své vlastní starosty i zastupitele a spravovaly svůj obecní majetek samostatně. Po vzniku místního národního výboru v roce 1945 bylo zrušeno i rozdělení obce na osady. Od té doby jsou Straňany chápány jako část obce. Ve Straňanech se z původní architektury zachovala jedna řada domů s branami a jednoduchými štíty.

Středisko církevní správy

Doudleby nebyly v nejstarší době jen centrem okolního kraje, ale také střediskem náboženského života pro daleké okolí. Rozlehlá pražská arcidiecéze se dělila na několik arcijáhenství, z nichž největší bylo arcijáhenství bechyňské, které zabíralo téměř celou dnešní česko-budějovickou diecézi. Arcijáhenství bechyňské se dělilo v děkanství: bechyňské, chýnovské, doudlebské, prácheňské a vltavské. Děkanství bylo nazváno podle významného místa v okolí, ovšem děkan nemusel vždy v tom místě sídlit. Doudleby se připomínají jako sídlo děkanátu již v roce 1143. Na počátku století je děkanem plebán z Hořic, posléze plebán ve Velešíně. Od konce 14. století byl doudlebským děkanem vždy krumlovský farář, na něhož přešla později i hodnost arcijáhna. K doudlebskému děkanátu náleželo kolem 40 sousedních far. Konečný zánik doudlebského děkanátu přinesl vznik vikariátů v roce 1631. Samotná doudlebská farnost není příliš rozlehlá. Patří k ní obce Doudleby, Straňany, Plav, Heřmaň a Stropnice. Až do roku 1786 patřily do doudlebské farnosti ještě obec Branišovice, samoty Hamr a bednářství v Plavnici.

Kostel sv. Vincence

První písemná zmínka o existenci kostela doudlebského pochází z roku 1143, kdy prameny dokládají, že v Doudlebech existovala fara. Původní budova byla patrně dřevěná. Nejstarší gotická část nynějšího chrámu je dnešní sakristie a kněžiště, jež pocházejí ze 14. století. Sakristie i presbytář mají gotické křížové klenby, ve stěnách kněžiště se na pravé straně zachoval gotický sanktuář z konce 15. století (místo pro uchování svátosti oltářní) a vlevo gotické sedile (výklenek ve stěně, určený k sezení a opatřený lavičkou). V sakristii byly v roce 1903 objeveny a odkryty starobylé fresky, které představují Narození Páně a další výjevy z života Krista a Panny Marie a pocházejí z doby okolo roku 1350. Chrámová loď byla přistavena na konci 15. století. Její dnešní plochostropá podoba pochází z let 1708-1709, kdy byla podle návrhu architekta Pavla Bayera a za finanční podpory knížete Adama Františka ze Schwarzenberku provedena také stavba věže. Bayerovým stavebním polírem byl Petr de Maggi.

Dnešní podoba kostelních oltářů i dalších obrazů a soch je barokní a pochází převážně z první čtvrtiny 18. století. K jeho nejvzácnějším památkám patří obraz Panny Marie (Doudlebské madony). Kopie obrazu se nachází na hlavním oltáři, kam byl přenesen v roce 1702. Levý boční oltář je zasvěcen sv. Boží rodině a byl dokončen v roce 1716. Hlavní obraz na něm představuje sv. Vincence. Pravý boční oltář z roku 1720 je zasvěcen sv. Barboře. Hlavní obraz na něm představuje tuto světici jako patronku šťastné smrti, nad ním visí obraz sv. Anny. V chrámě je křtitelnice z červeného mramoru, kterou kostelu daroval stavitel Pavel Ignác Bayer roku 1709. V levém koutě kostela je ve zdi zasazeno několik náhrobních kamenů, které dříve kryly kostelní krypty. Z dřívějšího vybavení chrámu se dochovalo šest velkých obrazů z roku 1494, jež dnes se nalézají v Alšově jihočeské galerii na Hluboké nad Vltavou.
V roce 1989 vznikl uprostřed presbytáře nový oltář, aby mohl být podle nařízení druhého vatikánského koncilu kněz při sloužení mše obrácen čelem k lidem. K jeho postavení bylo využito kamenných dílů bývalé oltářní mřížky, jež předtím oddělovala kostelní loď od kněžiště.
Na věži visí velký zvon pořízený roku 1876 v německém Bochumu ve váze 600 kg a malý zvonek „umíráček“. Na jižní straně chrámové lodi se nalézají sluneční hodiny s postavou P. Marie, dnes již velmi zašlé. Dnešní věžní hodiny jsou na věži od roku 1964, kdy byly odkoupeny od Krajského ústavu národního zdraví České Budějovice a opraveny v závodě Elektročas Praha, podle přání Vojtěcha Sovy ze Straňan, který na jejich koupi odkázal své celoživotní úspory.

Madona Doudlebská

Madona Doudlebská

Obraz P. Marie je malován na lipové desce 112 cm dlouhé a 84 cm vysoké. V levém dolejším rohu je postava klečícího donátora s orační páskou a nápisem: „Ora pro nob sca dei genitrix“( v českém překladu:„ Oroduj za nás svatá Boží Rodičko). O původu tohoto obrazu není žádná zaručená listinná zpráva. Podle legendy, kterou poznamenal i třeboňský archivář Petr Světecký, pochází obraz už z doby Slavníkovců.
Současní znalci umění se domnívají, že obraz pochází z let 1435-40 a byl namalován neznámým pražským mistrem. Obraz byl v roce 1904 na světové výstavě ve Vídni, kde budil veliký obdiv a byl také restaurován. Přitom bylo zjištěno, že na druhé straně lipové desky se nalézá obraz další, který představuje Narození Páně“ Obraz byl odříznut a také restaurován. Oba obrazy byly asi původně součástí oltářní archy (rozkládacího oltáře), jaké byly dříve v kostelech zvykem. V současné době jsou oba obrazy propůjčeny Národní galerii v Praze. Na oltáři je dnes věrná a zdařilá kopie.
Obraz se těšil zvláštní úctě. V době baroka k němu o poutích směřovala četná procesí z okolí i poutníci z Rakous. Na důkaz vděčnosti byl ověnčen mnoha dary ze zlata, stříbra, šňůrami perel a byla na něm připevněna stříbrná korunka. Po čase bylo skvostů tolik, že byly ukládány do truhly. Rostoucí bohatství lákalo mnohé nenechavce a tak proběhla série krádeží v letech 1698, 1704, 1723,1754 a 1784. Úpadek Doudleb jako poutního místa způsobily zákazy poutí v době císaře Josefa II v osmdesátých letech 18. století. Kostel se však ještě dlouho potom stával zastávkou poutníků jdoucích do Římova. Dosud se za hlavním oltářem uchovávají berle, které tu prý zanechal uzdravený invalida. Ještě v první polovině dvacátého století se zde konaly hojně navštěvované poutě na Černou neděli, Svatodušní pondělí a svátku Narození Panny Marie (8. září).

Pověst:
Mnoho vody uběhlo korytem Malše od dob, kdy těžce onemocněl doudlebský plebán Ambrož Sylvány. Ulehl do postele, ovšem žádný lék mu nedokázal vrátit zdraví, poklad nejcennější. Poslední nadějí se mu stala podobizna Madony ve zdejším kostele. Bezvládný kněz požádal o přenesení svatého obrazu do své komory, aby se za vroucích proseb před tváří Panny Marie uzdravil.
Zatím co on pln naděje očividně pookřál, hledaly zástupy věřících marně obraz své patronky v místech, kde na oltáři zel zdobný rám prázdnotou. Boží Matce se stýskalo po zástupech potřebných, a tak projevila své přání. Jednoho jasného rána vstal kněz z postele, aby zjistil proč se tvář Madony tak leskne. Nebyla to rosa, ale po tváři jí stékaly slzy. Setřel svým rouchem slzy, ale pláč neustával. I pochopil její stesk a nechal vrátit obraz na oltář, kam odvěků patřil.

STAVEBNÍ PAMÁTKY

Kaple sv. Barbory

Kaple byla postavena kolem roku 1680 stavitelem Cyprianem z Velešína. Podnět ke stavbě dal tehdejší farář Vavřinec Ferdinand Král a také důchodní písař třeboňského panství Ferdinand Matěj Taychl, který odkázal 20 zl. na vystavení „kaple nad studánkou“. Již tehdy zde tedy vyvěral pramen. Podle lidové pověsti se měla stát útočištěm pro sochu Panny Marie Bolestné (piety) z doudlebského kostela, značně již opotřebovanou a věky poškozenou. Farskému pacholkovi, který jí měl rozsekat na otop, se nepodařilo zatít do dřeva sekeru. Usoudili tedy na zázrak a ještě po dlouhá léta ukazovali prý místní lidé na jejím rameni drobný šrám. Tato socha byla v kapli až do roku 1993, kdy byla z kaple ukradena.
Za josefínských reformací r. 1786 byla kaple oficiálně zrušena. Dnes má prosté vybavení, obraz sv. Barbory z roku 1755 visí dnes v kostele a na jeho místo vymaloval v roce 2000 lidový malíř sv. Barboru s věží, kde ji podle legendy věznil její otec. Kaple má na střeše prejzovou krytinu a při pohledu od kostela ji zakrývá dvojice lip.

Kamenná Pieta

(socha Panny Marie s mrtvým Kristem) byla původně umístěna před kostelem. Pochází z roku 1756, vytesal ji českobudějovický sochař Leopold Huber. V roce 2011 bylo zrestaurované sousoší sejmuto z podstavce a uloženo v kostele. Na podstavec byla umístěna kopie Piety, zhotovená sochařem Janem Švadlenkou.

Vstupní brána na hřbitov

pochází z konce 18. století a byla opravena v roce 1981. Původní hřbitov se rozkládal okolo kostela.

Dům č. 13

pod mostem pochází z roku 1851 a je postaven ve stylu „selského baroka“.

Dům č. 28 (fara)

má dochovanou sýpku s gotickým jádrem. Objekt byl přestavován v 18. století a po požáru v roce 1911.

Dům č. 29

stojí na stráni nedaleko kostela. Je částečně roubený, má zachovanou černou kuchyni a starobylá malá okénka.

Čapkův most

Doudleby byly vždy sužovány přívaly velké vody, která znemožňovala přebrodit se s hospodářskými vozy na druhý břeh. Všichni rolníci z Doudleb měli své pozemky za řekou a spojení mezi Doudleby a Straňany zajišťovala dřevěná lávka v místech pod dnešním mostem, kterou podepíraly tři zděné pilíře. Jestliže povodeň či „dřenice“ (ledové kry plující na jaře po řece) lávku odnesly, nebyl přechod vůbec možný. Stavba mostu byla však finančně nákladnou záležitostí, proto byl v roce 1905 založen „mostní spolek“. Sdružoval většinu občanů z Doudleb a Straňan, kteří platili pravidelné finanční příspěvky na postavení mostu přes řeku Malši. Jeho předsedou byl František Miroslav Čapek z Českých Budějovic, místopředsedou rolník Josef Burda z Doudleb č. p. 10.
F. M. Čapek byl poštovní úředník a později inspektor. Narodil se 27.1.1873 v Lišově. Původním povoláním učitel, který působil také v sousedním Střížově, kde roku 1894 objevil kamennou křtitelnici, v které byl dle pověsti křtěn Jan Žižka. Zasloužil se také o vybudování pomníku rychtáři Janu Kubatovi u Zbudova. Dne 28. října 1918 zachytil jako první telefonickou zprávu o samostatnosti Československa a symbolicky shodil rakouský znak z průčelí poštovního úřadu v Českých Budějovicích. V roce 1919 byl jmenován českobudějovickým archivářem. Zabýval se historií, napsal mnoho novinových článků i knih. Často dojížděl do svého letního bytu v Doudlebech v domě č. 49 nad kopcovitým pozemkem, kde stávala obecní cihelna. Tento pozemek Čapek koupil a dodnes se nazývá celý kopec Čapák. Již v roce 1906 byl jmenován čestným občanem obce. Zemřel 27. února 1946.
Díky svému vlivu získal F. M. Čapek pro stavbu mostu krajskou, zemskou i státní finanční podporu. Stavba byla zadána firmě Jindřich Bubla a začalo se s ní 20. března 1928. Dne 25. srpna 1929 se konala v Doudlebech velká slavnost k otevření nového mostu, který byl nazván podle toho, který se o něj nejvíce zasloužil – Čapkův most. Na věčnou upomínku je na mostě upevněna pamětní bronzová deska.

Škola

Školní budova byla vystavena během let 1659-1662 a již tehdy pravděpodobně stála na dnešním místě v ulici pod kostelem. Práce kantora v Doudlebech tehdy obnášela kromě hry na varhany a zpěvu při mších zejména pravidelné vyzvánění zvony ráno, v poledne a večer. V roce 1718 se podařilo postavit novou školní budovu. Výuka v ní probíhala ve světnici, ke které navíc patřila ještě kuchyně a komora. Zde žila kromě učitele i jeho rodina. Ke škole patřil chlév, stodola a malá zahrádka, neboť kantoři měli vlastní hospodářství. Děti chodily do školy spíše výjimečně a i po zavedení povinné školní docházky Marií Terezií v roce 1774 navštěvovalo školu asi jen 30% dětí než by mělo.Teprve postupně si rodiče z Doudleb a okolí navykli posílat své děti do školy.
Největší rozmach zaznamenala škola v 19. století, kdy výrazně narostl počet obyvatel všech pěti farních vesnic, které sem patřily. Podle dochovaných nákresů je patrné, že až do roku 1858 byla škola přízemní a výuka se odehrávala ve školní sednici v levé části současné budovy. V roce 1858 byla budova uvnitř přestavena a vytvořeny dvě nové třídy v přízemí a v prvním patře v pravé části školy. Na místě dnešní školní kanceláře byla tehdy sednička pro podučitele. Počet žáků však nadále rostl a když v roce 1892 připadalo na doudlebskou školu 2OO dětí, nemohly již dvě třídy stačit. Proto byla založena nová škola v Plavě, v níž se začalo učit od roku 1894. I po odloučení žáků z Plava a Heřmaně, navštěvovalo doudlebskou školu ve školním roce 1895/6 rovných 102 dětí. V roce 1899 byl v levé části prvního patra přistaven byt pro učitele. Od té doby má budova současnou podobu.
Po roce 1945 byla v Doudlebech zrušena výuka na druhém stupni a ponechán pouze 1.-5. ročník. Starší žáci museli docházet do Kamenného Újezda nebo dojíždět do Českých Budějovic a Besednic.Od té doby také různé úřady pro nedostatek dětí střídavě rušily a zase povolovaly výuku v druhé třídě, vždy se však podařilo doudlebskou školu zachovat.

Základní kámen Národního divadla

Význam Doudleb byl doceněn již v době národního obrození, když 12. května 1868 odjel lodí z Českých Budějovic kámen z Doudleb do Prahy, aby tam byl pod číslem 16 vsazen do základů Národního divadla. Bohužel se nám nedochoval žádný pamětní zápis z té doby, a tak ani nevíme, z kterého místa přesně kámen pochází. Podle vyprávění pamětníků šlo o kámen z hradiště volně nalezený, nikoliv lámaný. Svým potahem jej do Budějovic odvezli sedláci Vít Menšík a Josef Burda-Želibor ze Straňan.

Folklór a národopis kraje

Doudlebsko je kraj, který se stejně jako obec Doudleby nazývá podle původních obyvatel kmene Doudlebů. Staré Doudlebsko se mělo rozprostírat přibližně na území od východního svahu Kletě, po levém břehu Vltavy až k Březí pod Kamenným Újezdem, odkud pak šla jeho hranice k řece Malši, kterou překročila u vsi Vidova a táhla se k Strážkovicům a po Todeňské a Ločenické hoře k Rozpoutí poblíž Kaplice a dále pak po horském pásmu nad Zubčicemi a Mirkovicemi zpět přes Vltavu k Přísečné u Krumlova až ke Kleti.
V 19. století vzrostl zájem o historii a lidové tradice jednotlivých českých regionů. Od té doby se o Doudlebsku začalo mluvit hlavně v souvislosti s národopisem, nářečím, lidovými zvyky, kroji, písněmi a tanci. Například kroj se zde nosil ještě na počátku 20. století. Některé lidové zvyky se dodržují na Doudlebsku dodnes viz Kultura a spolky

Významní rodáci

JUDr. František Kříž (1880-1968), přední osobnost města Plzně za první republiky

František Kříž se narodil v roce 1880 v Doudlebech č. 20 „u Bednářů“. Tento dům patřil jeho dědečkovi – bednáři Šimonu Hessovi, a pocházela odtud jeho matka Marie. Otec František pocházel z Komařic. Dětství strávené v Doudlebech bylo podle zapsaných Křížových vzpomínek sice chudé, ale radostné a krásné. Začal tu chodit do školy, pásal dědečkovy krávy, v kostele šlapal měchy varhan, chodíval i s ostatními chlapci zvonit poledne. Jeho dětství v Doudlebech netrvalo dlouho, pouze do jeho sedmi let. V listopadu 1887 se celá rodina přestěhovala do Plzně, kde začal otec pracovat jako tavič ve Škodových závodech. V Plzni absolvoval Kříž gymnázium, poté právnickou fakultu a získal titul doktor práv. Svou kariéru začal na plzeňské radnici jako kancelářský úředník. V roce 1912 byl jmenován tajemníkem města Plzně, 1918 právním radou, 1923 vrchním právním radou a konečně v roce 1927 vládním radou a ředitelem městských úřadů v Plzni. Zastával desítky nejrůznějších funkcí v hospodářské, sociální a kulturní oblasti. Napsal mnoho hospodářských a organizačních článků do denních a odborných časopisů a několik knih věnovaných Plzni.Po vypuknutí druhé světové války byl nejprve internován v trestnici na Borech a posléze v koncentračním táboře Buchenwald (od září 1939 do března 1941). Zemřel v roce 1968 v Plzni, kde je i pochován.

František Vávra (1889-1980), československý brigádní generál IV. sboru v letech 1946-1947

František Vávra se narodil v roce 1889 ve Straňanech č. 18. Jeho otec, děd i bratr zastávali úřad obecního starosty. Aby mohl vystudovat reálku, docházel Vávra denně pěšky do Českých Budějovic. Po ukončení studia na této škole a jednoleté vojenské služby jako důstojnický čekatel, pracoval dva roky doma na hospodářství. Od roku 1912 až do začátku první světové války byl poštovním úředníkem. V říjnu 1914 se vrátil těžce zraněn ze srbského bojiště. Po uzdravení byl poslán na ruskou frontu, kde v březnu 1915 zběhl k Rusům. Ihned se přihlásil do legií, v nichž sloužil až do října 1920, kdy se vrátil jako ruský legionář domů v hodnosti kapitána.
V roce 1921 se přihlásil do aktivní vojenské služby a postupně zastával funkce náčelníka štábu pluku, velitele praporu, velitele 1. pěšího pluku M. J. Husa v Českých Budějovicích a velitele motorizované brigády v Praze. Aby nemusel sloužit nacistickým okupantům, nepřijal žádnou protektorátní službu a odstěhoval se do Nedabyle, kde jeho manželka převzala usedlost po rodičích. Během druhé světové války byl rok a půl vězněn v samovazbě v Českých Budějovicích a v Německu. Od počátku roku 1945 připravoval vojenský odboj a byl jmenován velitelem československých branných sil pro město České Budějovice. Po příchodu Košické vlády byl jmenován velitelem 5. divize a inicioval schůzku amerických a sovětských generálů v Kamenném Újezdě, kde byl upřesňován průběh demarkační čáry na jihu Čech. V říjnu 1945 byl povýšen na brigádního generála. Po nástupu komunistického režimu v roce 1948 byl předčasně penzionován, později pracoval jako účetní jednotného zemědělského družstva v Nedabyli. Zemřel v roce 1980 a je pohřben na hřbitově sv. Otýlie v Českých Budějovicích.

Oldřich Nouza (1903-1974), levicový básník, novinář a malíř

Narodil se jako syn učitele Františka Nouzy, který vyučoval na doudlebské škole v letech 1898-1905. Malý Oldřich Nouza bydlel v naší obci pouze do svých dvou let. Vystudoval učitelský ústav a po jeho absolvování učil na různých národních školách na Českobudějovicku a Třeboňsku. Byl členem českobudějovické avantgardní skupiny Linie. Až do roku 1939 maloval surrealistické obrazy, po té s malováním přestal a začal se o to více věnovat básnické tvorbě. Častou inspirací se mu stávala jihočeská krajina. Po druhé světové válce pracoval v různých funkcích v oboru školství a kultury na Českobudějovicku. Stál u zrodu deníku Jihočeská pravda. V roce 1954 se odstěhoval do Prahy, kde roku 1974 zemřel. V roce 1965 vyšly všechny jeho dosavadní sbírky v knize Až z jedné studny.

Data z novodobé historie obce

1896 – založen Sbor dobrovolných hasičů
1905 – založen Spolek pro zbudování mostu v Doudlebech a Straňanech
1908 – založen Záložní spolek pro farní osadu doudlebskou (tzv.kampelička)
1919 – založen Ochotnický spolek Doudleban
1928 – postaven Čapkův most
1929 – v obci bylo založeno elektrárenské družstvo
1930 – byl u hřbitova postaven transformátor a 18. listopadu byl v obci zapojen elektrický proud.
1932 – byla realizována přípojka okresní silnice do Straňan. Z obce zmizela poslední došková střecha a byla vystavěna kovoprůmyslová dílna Ludvíka Hada ve Straňanech.
1936 – první osobní automobil v obci
1943 – založena Doudlebská krojová družina (dnes Národopisný soubor Doudleban)
1945 – po skončení druhé světové války byl obecní úřad nahrazen místním národním výborem, postavení pomníku padlým v Doudlebech
1946 – stavba kulturního domu a přestavba hostince ve Straňanech
1947 – otevření nového kulturního domu, provoz zahájilo místní kino
1949 – založeno Jednotné zemědělské družstvo Doudleby
1950 – rozorány meze na družstevních pozemcích
1959 – zaveden v obci veřejný rozhlas
1961 – postavena autobusová čekárna
1964 – postavena nová lávka přes Malši v Doudlebech u Žočků
1965 – daroval akademický malíř Ota Matoušek soubor linorytů „Doudlebsko v písni“ k výzdobě nového kulturního domu.
1969 – přestavba a přístavba kulturního domu
1970 – postavena bytovka JZD ve Straňanech
1975 – byla dostavena nová víceúčelová budova, kde sídlil společně místní národní výbor a obchod Jednota. Zbudováno sportovní hřiště na Čapáku.
1976 – sloučeny obce Doudleby a Plav pod MNV Doudleby
1977 – postavena mateřská škola.
1981 – Doudleby oslavily 1 000 let od první zmínky datované v Kosmově kronice k roku 981.
1986 – začátek stavby vodovodu
1990 – zanikl místní národní výbor, oddělila se obec Plav a vznikl Obecní úřad Doudleby
1993 – začal se stavět jez na řece Malši
1997 – první ročník foklórního festivalu Doudlebské dožínky
1998 – kabelizace elektrického vedení v Doudlebech
2002 – velká povodeň na řece Malši viz Povodně 2002
2003 – slavnostní otevření Biaggiho lávky v Doudlebech a opraveného Čapkova mostu
2004 – v obci byl otevřen hotel Klor

2013 - postavena ČOV Doudleby

 

 Novodobá kronika viz Stalo se

 

Obrázky starých Doudleb:

 

 

 

Čapkův-most.jpg Doudleby-2Pohled-Doudleby-1_1.jpgDoudleby před stavbou mostu